I když se to možná nezdá, kolečkové rychlobruslení má za sebou dlouhou a bohatou historii, ve které není nouze o zajímavé momenty. Díky technickým inovacím se tento sport několikrát dramaticky proměnil. Pro úplnost je třeba dodat, že mezinárodní závody v kolečkovém rychlobruslení se konají minimálně od r. 1937.
Původní kolečkové rychlobruslení se jezdilo na čtyřkolečkových bruslích (quadech). Jezdilo se jak na dráze, tak na silnici. Materiálem pro kolečka bylo velmi dlouhou dobu dřevo, později guma a plast. Zejména při silničních závodech se kolečka velmi rychle sjížděla a závodníci museli dělat zastávky "na přezutí" (výměnu sjetých koleček za nová). Aby se výměna maximálně urychlila, přišla v roce 1965 firma Boen s nápadem výměnných os (clip-axles). Neměnila se tedy samostatná kolečka, ale rovnou celé osy, které se naklapávaly do bruslí, a to i za jízdy(!). To samozřejmě výrazně ušetřilo čas a závodníkům poskytlo konkurenční výhodu. Ostatní značky tuto technologii rychle okopírovaly a dodnes se používá při některých závodech roller derby.
Dalším významných mezníkem byl příchod polyuretanu do světa bruslení. Polyuretanová kolečka se nejdříve objevila u nového sportu, který v 70. letech uchvátil Ameriku - skateboardingu. V roce 1978 je objevili britští rychlobruslaři. Použili kolečka z amerických skateboardů a zcela ovládli mistrovství Evropy 1979 v belgickém Ostende. S nástupem polyuretanu upadly všechny ostatní materiály okamžitě v zapomenutí. Kdo si dnes pamatuje nějaká jiná kolečka u bruslí?
Nový materiál měl zásadní vliv i na další převrat v kolečkovém bruslení. Díky němu se po mnoha neúspěšných historických pokusech konečně uchytilo také uspořádání koleček v jedné řadě - inline. Polyuretanová kola dala bruslím konečně dostatečný grip, takže jedna řada koleček pro dobrý odraz stačila. Odzvonilo technickým bruslařům, kteří dokázali těžit z nedostatků dřevěných a gumových koleček, nyní stačila hrubá síla. Technika bruslení se díky jediné řadě koleček mnohem více přiblížila lednímu bruslení, což také hrálo určitou roli (první moderní inline brusle byly navržené jako letní alternativa pro lední hokej).
Quad brusle, které vládly světu kolečkového bruslení více než 120 let, nástupu inline bruslí s polyuretanovými koly nemohly odolat. Během následujících deseti let inline brusle postupně ovládly trh a pro kolečkové bruslení to byla zcela zásadní změna. V roce 1992 inline brusle oficiálně pronikly i do kolečkového rychlobruslení a okamžitě ho ovládly (co je však zajímavé, dodnes zůstaly některé světové rekordy na quad bruslích nepřekonány).
Pro řadu závodníků to víceméně znamenalo konec závodní kariéry, ale našlo se i pár výjimek. Jednou z nich byl Američan Dante Muso, který se stal jediným sportovcem, který vyhrál seniorský mužský titul na quadech i inlinech. Ester Ledecká je skvělá, ale nebyla první, kdo ovládl dva odlišné sporty.
První inline rychlobrusle do značné míry kopírovaly brusle pro lední rychlobruslení. Nízká bota byla de facto shodná, stejně tak montáž rámu 165 mm. Osazení rámu bylo původně 5 x 80 mm (5 koleček o průměru 80 mm). Následovaly rámy 5 x 84 mm, což bylo pro pětikolečkové rámy maximum. Bylo jasné, že větší kolečka jsou rychlejší, a proto se musel snížit jejich počet. Postupný přechod na 4 kolečka znamenal osazení 4x100 mm, následovaly rámy pro 4x110 mm a mnoho hybridních variant (např. 3x100+1x84, 2x100+2x110, 3x110+1x100 atd.).
Dnešní pravidla umožňují velikost koleček až do průměru 125 mm. Závodní kola obsahují dvě vrstvy polyuretanové směsi (vnitřní měkčí vrstva je obalená tvrdším materiálem) a mnoho odlišných směsí pro různé povrchy. Posunuly se i materiály pro botu a rám. Karbon se už nějaký čas běžně používá pro závodní boty, a dokonce dnes také nahrazuje rámy, původně vyráběné z lehkých hliníkových slitin. Současný špičkový bruslař obouvá na nohy vpravdě kosmické technologie :)