Náš tým dobrodruhů na bruslích už má zkušenosti z více zahraničních vytrvalostních závodů, mj. z Le Mans i holandského Flevonice. Když jsme zjistili, že se jezdí inline čtyřiadvacetihodinovka také na okruhu Calafat nedaleko Barcelony ve Španělsku, začali jsme o ní uvažovat - a tak letošní třetí ročník závodu 24h Roller Tour proběhl již s českou účastí.
Vzhledem ke vzdálenosti jsme se rozhodli cestovat letadlem, takže cesta na závod probíhala velmi zajímavým, skoro až dobrodružným způsobem v kombinaci auto-letadlo-autobus-vlak-taxi. Netrvala však dlouho, proběhla bez komplikací a byla určitě pohodlnější než kdybychom se trmáceli celých 2000 km autobusem. Nutno říct, že veřejná doprava ve Španělsku funguje bezchybně. Byl to nadějný začátek.
Okruh Calafat leží na úzkém pruhu pobřeží mezi mořem a horami, sevřený mezi dálnicemi, železniční tratí a jadernou elektrárnou. Zní to možná trochu děsivě, ale realita je zcela jiná. Okruh je obklopen bujnou zelení středomořské vegetace a hlavní dominantou jsou jednoznačně hory a moře. Věru, je to velmi pěkná scenérie, mohu-li se takto vyjádřit.
Registrace týmů probíhala již od pátečního večera a vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo přihlásit přes internet, dostali jsme nejvyšší startovní číslo 82, což byl současně i celkový počet přihlášených jednotlivců a týmů. Vysoké startovní číslo s sebou přinášelo jedno malé úskalí, o kterém jsme nevěděli - ale k tomu se ještě dostaneme. Jinak registrace proběhla bez větších problémů a zcela v ženské režii – ano, v kanceláři závodu jsem (s výjimkou ředitele závodu) napočítal 6 žen, které jeho osud držely pevně v rukou. Posloupnost jednotlivých startovních čísel jsem nepochopil (nešla po sobě), ale tým dostal klasicky 2 čipy.
Kromě španělských týmů se zaregistrovalo i několik francouzských, odkud je to na Calafat relativně blízko. Překvapilo nás množství dětí a malých závodníků – to nebývá na akcích tohoto typu zvykem. Tady však byla vyhlášena i kategorie 12 hodin, takže ráno ve čtyři mohou jít špuntové spát :-). Pro volné jezdění byl okruh otevřen v sobotu od 13 hodin a všichni jsme ho využili. Podle tvaru startovního roštu je jasné, že je určený zejména pro závody motocyklů. Celý okruh o délce 3250 m má minimální převýšení a poměrně kvalitní povrch, kromě odbočky do boxů, kde je asfalt znatelně horší – což při častém střídání nebylo během závodu úplně příjemné. Boxy jsou přístupné pouze zezadu, což nevadí, ale bylo třeba si na to zvyknout. Naopak určitou výhodou je přístup na střechy boxů, odkud je dobrý výhled nejen na cílovou rovinku, ale i na zadní část trati.
Start v 16 hodin, zcela dle tradice Le Mans. Ovšem žádné běhání v ponožkách a obouvání. Všichni musí pěkně podle čísel na motorkářský startovní rošt, takže rozdíl mezi první řadou a námi je dobrých 100 metrů. Zkrátka, kdo pozdě chodí… Start si moderuje hlavní pořadatelka sama. Je vidět, že je ve svém živlu, svoje startovní vystoupení završí vlastnoručním odmávnutím startu šachovnicí… a už se jede.
Střídání probíhá v boxech, jak už bylo řečeno, nikoliv na cílové rovince, kde je lepší asfalt a více místa. Neobešlo se to bez několika kolizí při předávce, ale naštěstí bez následků. Zřejmě jsou zde pro to nějaké důvody a je to asi jediná věc, kterou lze akci vytknout. Počasí nám docela přeje, až do setmění je teplota snesitelná pod 30 stupňů, slunce tlumí slabá vrstva mraků. Přibližně ve 23 hodin se naráz stmívá, během několika málo minut je absolutní tma. Všechny týmy stále šlapou naplno, tady se opravdu závodí, ale přesto tak jaksi v pohodě. Žádný křik, jen samé úsměvy. Noční část je zajímavá, protože trať nemá vlastní osvětlení. Ani v tomto případě však ženský organizační tým nezaváhal a připravil originální řešení, zřejmě vyzkoušené již v minulých ročnících, protože fungovalo dokonale – po celé délce trati rozmístil čelovky, a to po obou stranách ve vzdálenosti cca 20 metrů. Čelovky roznášely pořadatelky po trati pěšky celé odpoledne, vláčely je v ohromných kufrech, říkal jsem si, co to asi dělají… Každý závodník na trati je povinně vybaven čelovkou také, bez toho by to opravdu nešlo.
Ve čtyři hodiny ráno končí závod na 12 hodin a ze tmy se vynořil další nečekaný nepřítel (aspoň pro nás). Silný vítr. Mohl mít přes 25 m/s a trval i v průběhu dopoledne. Stany v kempu jednoduše odlétly, ale naštěstí zůstaly zavěšené na plotech kempu. Na trati jsme v některých úsecích měli pocit, že stojíme na místě. Přesto se stále držíme na úrovni desátého místa, i když s obrovskou ztrátou na vedoucí týmy v absolutním pořadí. V naší kategorii Maraton 6 máme dokonce šanci na bednu.
Po těžké a větrné noci, kdy jsme prakticky jezdili pouze ve třech lidech, se za denního světla opět stabilizujeme a pozici držíme poměrně bez problémů. Cílem v 16 hodin projíždí s českou vlajkou Martin Máčel junior, který podal neuvěřitelný výkon a zajel opravdu skvělý závod. I když svůj díl odvedli všichni, jsme přece tým. Vyhlášení – na rozdíl od jiných závodů – následuje bezprostředně po dojezdu přímo na dráze. Opět plně v režii hlavních organizátorek a opět s velkým přehledem. Vyhlašuje se celá řada kategorií, hlasatelka mi trochu připomíná kulometnou palbu, atmosféra je vynikající a současně jaksi domácí a milá, není to zkrátka žádná anonymní megaakce. Jedna z medailí zbyla dokonce i na nás, takže se z mikrofonu ozvalo „Fila Black Ice, republíka Čeko, wow“.
Po závodě jsme strávili ještě několik dní u moře. Dnes si už dokážu představit, jak by mohlo vypadat ideální spojení rodinné dovolené s bruslením – přesně takhle. Milovníci vytrvalostních závodů, máte o čem přemýšlet. Závěrem děkuji Martinu Máčelovi seniorovi, že svými nůžkami Solingen vystřihl kus z mého stereotypního kalendáře a místo něj vlepil tenhle náročný, ale skvělý týden.
Web akce: http://www.24hrollertour.com